o knize

Úvod o tisíci slovech a čtyřech tisících kilometrech

Miluju Johna Steinbecka. Také proto jsem chtěla napsat knihu o jednom komunitním centru utopeném na konci sídliště Černý Most, které se pyšní jménem Plechárna. Bestseller Na Plechárně. Přesně podle Steinbecka. Naše cesty se ovšem rozešly. A já vykročila za líbivým zvukem otravných pouličních pian. Nasedla jsem na vlak, autobus, šla pěšky, svezla se autem, které navzdory veškerým předsevzetím stále řídit neumím a jehož absenci dodnes považuji za svůj nejspolehlivější komunikační nástroj při oslovování cizích lidí.

Vydala jsem se na cestu. Nejprve náhodně. Sem tam se někde otevřelo nové veřejné piano, sem tam jsem sem tam jsem navštívila staré kamarády ve všech městech, kde jsem kdy žila. Vznikl projekt Kulturní jádra, pokus o neformální nadaci pro začínající projekty ve veřejném prostoru. Psalo se léto 2015 a já během jednoho týdne s horečkou, antibiotiky a vincentkou vyrazila pracovně na cestu mezi Českými Budějovicemi, Ústím nad Labem a Kolínem. Zřejmě popoháněná onou horečkou, nechala jsem se unést a začala přemýšlet o všech těch regionálních příbězích, které mi byly vyprávěny.

Střih. Po roce a půl, čtyřech tisících kilometrech a týdnech strávených povídáním si s milými lidmi (a milými tak moc, že byli hodní, i když jsem je po nocích nutila dělat autorizace rozhovorů, nehledě na větu „hele, ale jednou rukou u toho držím dítě a kojím, tak počkej“) jsme tady.

A Steinbeck a jeho O myších a lidech, tak trochu také. Varianta bé totiž bývá někdy tím nejlepším scénářem (nevyžádaná moudrost č. 1).

Cesta to byla přínosná. Ozdravná.

Během několika málo měsíců jsem získala rozkošně hřejivý pocit, že jsem se stala odborníkem na komunální politiku, produkci sousedských slavností, umělecké intervence, zábory veřejného prostranství, grantové systémy napříč celou republikou, ale i osobní krize, pády, poučení, rady do života.

Ne. Nestala. Expertem nejsem ani já, natož kniha, kterou držíte v rukou (pravděpodobně poté, co jste ji našli v levných knihách kdesi v roce 2055).

Jsem jen fanouškem. Dlouhodobým, odhodlaným, poctivým, zvídavým, zamilovaným a nadšeným. Nestudovala jsem architekturu, urbanismus ani jakékoliv umění. Jen jsem hodně četla, sem tam psala a ráda pomáhám na svět věcem, které se odehrávají venku. Právě tam totiž najdete to nejlepší publikum (nevyžádaná moudrost č. 2). Nepoučené, vyděšené, zaskočené, ale i nadšené, přátelské, inspirované. Takové, které při cestě do práce ještě netuší, že mu za pár minut změníte život. Třeba. Snad.

To fanouškovství možná nebude až tak přesné. Buďme upřímní. Posledních pár let jsem se nevěnovala ničemu jinému. Měla jsem štěstí a dodnes mám. Nejen že jsem pracovala a stále pracuji s nejlepšími přáteli, já ani nemusela dělat nic jiného, než se bavit tím, co dělám. Šest let jsem tak strávila v opuštěných budovách, na ulicích, v parcích, na náplavkách a na střechách krásných budov. A to dá člověku nadhled a neplánovanou možnost sledovat vývoj téhle pozoruhodné kapitoly jménem veřejný prostor v takřka historických souvislostech.

Malá města jsou jako Susan Boyle. Vystoupí na pódium, divně se tahají za rukáv ušmudlaných šatů a nikdo jim nevěří. Ani ona sama. Ale počkejte si.

Nejednou narazíte na malý diamant. Nevyčerpatelný zdroj energie, která překonává prvotní nezájem návštěvníků i zděšení vlastních rodičů.

A o to jde (nevyžádaná moudrost č. 3). Nechat si poradit, ale nikoho neposlouchat. Strategicky plánovat, ale nepřemýšlet a nenechat se svazovat. Zažívat euforii, radost a dětskou legraci, hrát si, ale myslet na zadní vrátka a správné vyúčtování veřejné dotace. Mít sebevědomí, ale uchovat si pokoru. Ano, přesně tak. Žádná možnost není správná. A zároveň tak nějak všechny.

Tak snad jediné, co se s tím dá dělat, je číst.

Nebo, se rozhlédnout a nastoupit na nejbližší vlak směr Slavičín. Vsetín. Luhačovice. Teplice. Opava. Cokoliv.

Litovat nebudete (nevyžádaná moudrost č. 4).

A tak jen, krásnou cestu.

Michaela Hečková